Jelikož toto plemeno zatím není uznané FCI používá se v různých zemích různá pojmenování
Dlouhosrstý vipet
Longhaired Whippet (LHW)
Silken Windsprite
LHW se do Evropy dostal z USA na konci minulého tisíciletí a do konce roku 2002 bylo Evropě registrováno 18 jedinců,
v součastné době jich je cca 70
První fenečka Golden Nugget´s Butterfly "Beami" byla do Čech dovezena na jaře 2002.
Do registru ČLP byla zapsána v r.2003.
Plemeno Silken windsprite - longhaired whippet (LHW) si nesmíme plést s plemenem Silky windhound,
které vzniklo křížením LHW a barzoje, a mimo jiných znaků, které jsou odlišné od Dlouhosrstého vipeta dosahuje jeho výška v kohoutku až 61 cm.
Historie vipetů, malých psů s chrtími vlastnostmi, sahá nejméně do doby před pěti sty lety, přičemž jsou vyobrazeni v četných renesančních uměleckých dílech.
Pravděpodobně nejlepší, a bezpochyby nevyvratitelný historický odkaz na existenci dlouhosrstých vipetů je obsažen v knize Roberta Leightona The New Book of the Dog z roku 1906, jejíž součástí je kapitola týkající se vipetů, napsaná F. C. Hignettem, jenž byl chovatelem vipetů přes padesát let. Hignett píše: “Původně existovaly dvě varianty vipeta, a to dlouho- a krátkosrstá, avšak v současné době se s dlouhosrstým vipetem lze jen stěží setkat, ať už na výstavách nebo závodištích; ve skutečnosti, jakkoli dobře může dlouhosrstý pes vypadat co se týče anatomie, má chabou šanci získat na výstavě cenu, a to z důvodu jeho zarostlého vzezření, které s největší pravděpodobností skrývá elegantní profil, jenž je velmi obdivovaným a charakteristickým znakem tohoto psa.”
Hignett odlišil dva druhy vipetů, krátko- a dlouhosrstého. Povšimněte si, že Hignett napsal, že "dlouhosrstý" vipet je "zarostlý". Někdo by mohl interpretovat Hignettův termín "dlouhosrstý" tak, že autor mínil pouze drátosrstou variantu, nicméně ze starých fotografií víme, že drátosrstí vipeti nevypadali tak, že by se o nich dalo říci, že by byli "zarostlí". Měli spíše řídkou srst, která v žádném případě neskrývala profil psa, podobně jako je tomu u španělského galga. Dr. Brian Plummer. Hignett zřejmě viděl a popisoval vipety mnohonásobně více osrstěné než byli typičtí drátosrstí psi, které známe z fotografií. Z jiných historických dokumentů víme, že psi podobní vipetům s různými druhy osrstění získanými křížením od různých plemen byli viděni v polovině 19. století ještě před tím, než byly vytvořeny uzavřené registry a jejich uzavřené plemenné knihy. Někteří z těchto rozličně osrstěných psů si bezpochyby našli cestu do vipetova genofondu a položili tak základ pro dnešního dlouhosrstého vipeta.
Soukromá korespondence osob, jež vlastnily a chovaly vipety od dvacátých let 20. století, a těch, kdo skutečně viděli a znali drátosrsté vipety potvrzuje skutečnost, že jejich osrstění bylo skutečně řídké. Tento fakt není překvapivý vzhledem k tomu, že v Anglii byli před vytvořením uzavřených registrů kříženi teriéři s krátkosrstými vipety. Toto bylo činěno za účelem dosažení větší průbojnosti a odvahy.
Jiné osoby, jejichž rodiny ve Velké Británii po generace vipety vlastnily, chovaly a cvičily, vypověděly o svých přímých zkušenostech s dlouhosrstými vipety vybavenými jemným a hebkým osrstěním, a to mnoho let před tím, než se tito psi znovu objevili v USA.
Další historické odkazy na vipety, kteří nejsou krátkosrstí, jsou obsaženy v knize Freemana Lloyda z roku 1894 The Whippet and Race Dog. Lloyd píše: “Pro sportovní účely bych se spíše přikláněl k výběru drsnosrsté varianty vipeta...Raději bych volil hrubosrstou variantu – s našedlou tváří a velmi hustým osrstěním – domnívám se, že tito psi jsou více vhodní pro práci a snášejí nepřízeň počasí mnohem lépe než zvířata, které je třeba v zimě oblékat či v létě zahřívat.”
Tento autor z konce 19. století používá dva odlišné termíny pro vipety, kteří nejsou krátkosrstí – "drsnosrstí" a "hrubosrstí". Jelikož Lloyd popisuje "hrubosrstou" variantu jako mající "našedlou" tvář, je na místě předpokládat, že termínem "hrubosrstý" označuje drátosrstou variantu. Co tedy pak Lloyd myslel "drsnosrstou" variantou? Přinejmenším je zřejmé, že psa, který není krátkosrstý. Lze dospět k názoru, že existovali "drsnosrstí" psi, kteří zároveň nebyli "hrubosrstí", a opačně "hrubosrstí" psi, kteří nebyli "drsnosrstí", a to proto, že autor použil obou termínů a domníval se, že je třeba vysvětlit pojem "hrubosrstý".
Můžeme proto usuzovat, že Lloydovi "drsnosrstí" psi mohli a nemuseli mít šedivou tvář a též mohli a nemuseli mít hustou srst. Byl tedy drsnosrstý vipet bez šedi na tváři a méně husté srsti dlouhosrstou nebo jinou samostatnou "variantou", jak říká Lloyd? Snad. Vše co víme je, že Lloyd užíval obou termínů, a domníval se, že je zapotřebí dále popsat dva odlišné "drsnosrsté" vipety, přičemž jedna "varianta" měla našedlou tvář a "velmi husté osrstění" a druhá evidentně tyto znaky postrádala, nicméně stále se jednalo o zvíře, o němž nebylo možno říci, že je krátkosrsté.
O třináct let později, v roce 1907, pan Lloyd v edici Dogs Melbournské sportovní knihovny napsal: “Vipeti jsou neobyčejně bystří a chytří psi, přičemž je velmi úchvatné je pozorovat. Existují v krátkosrsté a drsnosrsté variantě. Více oblíbení jsou krátkosrstí.” Poté ještě jednou rozdělil nekrátkosrsté vipety do dvou kategorií v následujícím výroku: “Nedomnívám se, že drsnosrstá varianta či členitosrstý druh někdy dosáhne takové obliby v očích rozhodčích jako krátkosrstí jedinci..." Zde se znovu objevuje historický odkaz na nekrátkosrsté vipety, a znovu jejich evidentní rozdělení na dvě varianty. Lloydův první výrok rozděluje vipety na krátkosrsté a nekrátkosrsté. Poté ale dále rozděluje nekrátkosrsté vipety na dva odlišné typy. Pokud budeme zkoumat větnou skladbu, zjistíme, že před a za větným spojením "či členitosrstý druh" nejsou čárky. Pokud by tam čárky byly, věděli bychom, že Lloyd pouze použil jiného výrazu k pojmenování stejného typu osrstění. On však píše "…drsnosrstá varianta či členitosrstý druh někdy…", a to bez použití čárek, podle všeho tak maje na mysli dva odlišné typy nekrátkosrstých vipetů.
Je obtížné diskutovat o historických odkazech starých 100 let. Jestliže lidé tvrdí, že dlouhosrstí vipeti dříve neexistovali, lze je pouze odkázat na tyto odkazy. Mimoto, jak bylo zmíněno výše, lidé, jejichž rodiny vipety ve Velké Británii po generace chovaly, vypověděli o svých zkušenostech s dlouhosrstými vipety vybavenými dlouhou, jemnou a hebkou srstí. Taktéž obchodníci s uměním potvrdili, že se setkali s různými starými uměleckými díly, na nichž byli vyobrazeni psi, jež se nepochybně podobali dlouhosrstým vipetům. Z těchto historických odkazů je zřejmé, že dlouhosrstí vipeti byli evidentně velmi vzácní, a to i na konci 19. století, kdy se objevily uzavřené registry a jejich "uznávané" výstavy. Historičtí autoři nicméně znali a psali o "dlouhosrstém zarostlém" vipetovi.
Vedle pramenů již zmíněných existují další důkazy, že genetický záznam dlouhého osrstění ve vipetech přetrvával a do genofondu vipeta byl uveden snad někdy v minulém století. Oxfordská filologická společnost zjistila, že pojem "vipet" a jeho variace se v anglických publikacích poprvé objevil v roce 1577, a prokázala, že angličtí španělé byli křížení s jinými plemeny včetně vipetů.
Zmínka poměrně nedávná, co se týče drátosrstých vipetů, je obsažena v knize chrtího znalce Dr. Briana Plummera The Complete Book of Sight Hounds, Long Dogs and Lurchers z roku 1991, kde autor v kapitole o vipetech píše: “Zřídka bylo možno vidět členitosrsté vipety na závodech v Černém kraji, přestože nebyli tito psi v žádném případě v oblasti Sheffieldu, Doncasteru a Newcastlu vzácní.”
Plummer používá termínu "členitosrstý" k označení drátosrstého vipeta. Plummer dále píše: “Přestože Hubbard popisuje téměř vymizelé plemeno, drsnosrstý vipet (pes připomínající drobného drsnosrstého španělského galga) existoval až do pozdních dvacátých let 20. století, přičemž téměř jistě nesl geny severního pracovního teriéra.” A “Zřídka bylo možno vidět drsnosrstého vipeta v oblasti kolem Walsallu...” Hubbard ve čtyřicátých letech 20. století ve svém díle použil termínu "drsnosrstý", čímž chtěl poukázat na rozmanitost drátosrstého vipeta, který ve 40. letech již v podstatě zmizel.
Cathy Flamholz v A Celebration of Rare Breeds, Svazek II z roku 1991 napsala: “Autoři s dřívějších dob byli samozřejmě dobře obeznámeni s existencí jak dlouhosrstého, tak drátosrstého vipeta.” Drátosrstí vipeti byli v Kalifornii chováni Arroyem Kennelem a až do třicátých let 19. století cvičeni k závodu Jamesem F. Youngem a jeho dcerou Christine Cormany. Cormany o těchto psech psala v Kennel Review, uvádějíc, že vážili přibližně 22 liber, i když jedna úspěšná fena dosáhla váhy pouze 15 liber.Byli převážně černí, stříbrní a světle hnědí. Cormany píše: “Pokud si vzpomínám, nikdy jsme neměli bílého, žíhaného nebo vícebarevného psa,” a “Stavba těla drsnosrstých psů byla často velmi srovnatelná se stavbou těla krátkosrstých vipetů.” Všech těchto psů bylo nutno se zbavit poté, co během Krize o závody opadl zájem a Arroyo Kennel byl nucen chov zastavit. Vícebarevní a jinak zbarvení drátosrstí vipeti se nadále vyskytovali ve dvacátých a třicátých letech v Evropě.
Naneštěstí je tedy ve Spojených státech nyní původní drátosrstý vipet díky dlouholeté diskriminaci v podstatě vyhynulým plemenem. K této smutné situaci došlo z toho důvodu, že autoři standardu vipeta drátosrsté vipety ani nechtěli, ani je neměli v oblibě.Krátká srst odhaluje profil psa lépe než více vydatnější osrstění, a tak se stala tím typem osrstění, které autoři standardu vipeta považovali za "jedinou (jimi) akceptovatelnou srst", čímž došlo k tomu, že chovatelé se v průběhu následujících let uchylovali ke krátkosrsté variantě. Zbavit se psů s drátosrstými znaky bylo jednoduchým, ač časově náročným, úkolem. Jelikož je drátová srst dominantním znakem, projevuje se naprosto zřetelně a tak jí lze velmi snadno škodit. Protože však dlouhá srst je recesivním genem, může být nesena neodhalena po generace.
